Život na Františkově myslivně v 19. století

Richard Jašš

            Františkovu myslivnu si jako svoji rodinnou loveckou chatu nechali v letech 1864 a 1865 postavit majitelé vízmberského panství Albert Klein, poslední ze zakladatelské generace, jeho syn Friedrich a děti Franze I. Franz II a Marie provdaná Ulrichová. Hlavním iniciátorem a jednatelem byl patrně Franz II. Klein. Ten nesl největší část nákladů na stavbu a myslivnu nechal z větší části také vybavit. Myslivna byla nakonec nazvána i jeho jménem – Františkova myslivna (Franzensjagdhaus). Na financování se významně podíleli samozřejmě i ostatní majitelé panství. Stavba byla provedena zaměstnanci sobotínských hutí pod vedením tesařského mistra Franze Wolkmanna. Dle rozpočtu ve výši 5477 zlatých a 74 krejcarů byla postavena myslivna o dvou obytných místnostech, kuchyni a samostatně stojící stáj pro koně. K slavnostnímu předání Františkovy myslivny došlo 6. září roku 1865 za účasti členů rodiny Kleinů, zaměstnanců lesní správy a pracovníků, kteří myslivnu postavili. Ještě v průběhu září a října 1865 stačili myslivnu navštívit hosté z řad místní honorace, mezi nimiž nechyběli Ulrichové, Zierotinové nebo Terschové.

Chata poté sloužila především při lovech, turistických výstupech a výletech členům široké rodiny Kleinů, jejich přátelům, známým, příbuzným, spolužákům, obchodním partnerům ale také zaměstnancům lesní správy, kteří byli nuceni pobývat v místě pracovně. Občas sem zajížděla kleinovská omladina s celou společností svých vrstevníků a chata pak několik dní hostila i 30 návštěvníků. Většinou se však jednalo o ozdravné pobyty samotných Kleinů a spřízněných měšťanských rodin převážně z Rýmařova, Bruntálu a Šumperka (Sieglovi, Seidlovi, Oberleithnerovi atd.). Na podzim pak převažovaly spíše návštěvy z Brna, Vídně... z okruhu známých a partnerů Kleinových, kteří sem zajížděli většinou v doprovodu někoho z rodiny lovit či pozorovat jelení říji. Myslivna v této době nebyla trvale obydlena ani v sezóně a dovnitř se návštěvník dostal jedině v doprovodu někoho z personálu lesní správy nebo si musel klíče vyzvednout předem.

Chatu jako dřevěné stavení nechal Franz Klein ještě v roce 1865 pojistit proti požáru, zajímavé však je, že mnohem větší starosti než oheň nadělaly od počátku majitelům spíše nenechavé ruce zlodějů, kteří myslivnu opakovaně vykradli. K prvnímu takovému případu došlo 22. nebo 23. listopadu 1872 poté, co jistý lesník Röthel, patrně správce myslivny, chatu zazimoval a odešel do Vernířovic. Zloději vypáčili dveře a ukradli nějaké svršky, slamníky, jelení trofej, cigarety, kávu, kořalku a jiné drobnosti. K dalšímu případu pak došlo v noci z 24. na 25. dubna 1875. Zloději si tentokráte nic cenného neodnesli, jelikož chata ještě byla zazimována a veškeré cennější věci byly na podzim svezeny do Rejhotic.

Není známo, zda měly tyto neblahé případy za následek změnu režimu spravování Františkovy myslivny, ale někdy v této době byly poblíž myslivny postaveny další dvě menší dřevěné stavby – Hubertova bouda (Hubertsbaude) a Juliina bouda (Julienbaude), které sloužily k přespávání zaměstnanců lesní správy v letním období. Z dochovaných záznamů o nákladech na stravování v myslivně z roku 1885 vyplývá, že zde pobýval od dubna prakticky každý den minimálně jeden „patrolující“ zaměstnanec lesní správy. Někteří lesníci byli přímo vyčleněni za účelem hlídání myslivny proti krádeži. Podle záznamů zde pobývali také četníci ze stanice Vízmberk patrně na pravidelných obhlídkách této části rajónu. Je ale možné, že byli četníci taktéž začleněni do služeb na myslivně kvůli zamezení krádežím. Jen za červenec a srpen 1885 bylo na stravu pro tyto hlídkující vynaloženo více než 103 zlatých. V září byla myslivna využívána personálem lesní správy již jen 17 dní, v říjnu 10 a v listopadu 3 dny. Řídké termíny v době, kdy byla chata jednou vykradena, by mohly nasvědčovat tomu, že většina tzv. „Patrullen“ sloužila prvotně k zamezení lesnímu pychu, pytláctví a požárům. K účelu těchto pozorování okolí sloužil do dnešních dnů zachovaný dalekohled.

I v této době zde v průběhu léta a podzimu panoval celkem čilý ruch. Myslivna stále sloužila jako oblíbené místo zotavení samotných Kleinů, ke krátkodobým i delším pobytům jejich přátel, známých, obchodních partnerů i prominentních zaměstnanců kleinovských podniků. Postupně sem však stále častěji zavítali také různí vandrovníci a výletníci, kteří zde našli nocleh a občerstvení.

Jelikož původní dispozice myslivny s panským pokojem, pokojem pro lovce (kde se většinou ubytovávali hosté), kuchyní a předsíní neposkytovala dostatečný prostor a komfort majitelům (ti se společně dělili při svých návštěvách o jediný pokoj), o stále častěji pobývajících hostech ani nemluvě, rozhodli se Kleinové provést v roce 1888 rozsáhlou přestavbu. Hlavní motivací bylo patrně zvětšit prostory chaty tak, aby jak sobotínští, tak vízmberští Kleinové měli k výhradnímu užívání vlastní pokoj s kuchyní a také zřídit zde pokoj pro jednoho ze svobodných lesníků, který by zde pobýval po celou sezónu a plnil roli správce myslivny.

Podle zadání, které obdržel tesařský mistr Eduard Oth z Maršíkova, jenž celou stavbu realizoval, se mělo jednat jen o přestavbu původní předsíně na panský pokoj s kuchyní a úpravu vnitřní dispozice myslivny, aby zde mohl být také malý pokoj pro správce. Myslivna byla však nakonec celá zbavena střechy, předsíň pobořena a na tomto základě zbudováno 8 místností, a to 2 panské pokoje (jeden jmenovitě uveden jako pokoj Franze Kleina), panská a černá kuchyně, pokoj pro lovce, předsíň, knihovna a tzv. šalanda.

O množství času, který zde v této době Kleinové trávili, svědčí jak snaha o rozšíření prostor, tak např. zřízení knihovny, solidně zásobené loveckými knihami, časopisy, ale také mapami a místopisnými publikacemi, mezi nimiž nechyběl známý spis brněnského pastora Trautenbergera „Thestal in Mähren“. Podle mnohých dochovaných fotografií víme, že myslivna sloužila po přestavbě stejně jako předtím k lovům a ozdravným pobytům majitelů i jejich známých. Na úkor této úlohy pak bylo patrně naloženo s původně zamýšleným bytem pro správce myslivny, který se jaksi vytratil z realizace. Případným hlídkám a zaměstnancům lesní správy byl tedy nakonec asi vyčleněn pokoj pro lovce. V době lovů přespávali v blízké Hubertově boudě. Ze žádných písemných dokumentů se nepodařilo doložit přítomnost stálého správce na myslivně až do roku 1897.

Narůstající množství návštěvníků z řad turistů, ale i Kleinových hostí, narušoval značně soukromí samotných majitelů na myslivně. Přesto, že se společností nahoru na Františkovu myslivnu putovalo vždy i početné služebnictvo, Kleinové si uvědomovali výhody stálého personálu, který by myslivnu přichystal pro společnost již s předstihem, a to včetně stravování a který by také zajišťoval služby pro turisty. V polovině 90. let 19. století už patrně Kleinové shledali situaci na myslivně neúnosnou. Proto byl v roce 1897 pověřen mistr Oth přístavbou dvou křídel myslivny a také stavbou tzv. Jägerhausu (Lovecké chaty), který vyrostl v bezprostřední blízkosti, v místě Juliiny boudy. Myslivna sama se tak rozrostla o další dva pokoje pro panstvo. Nyní se zde nacházely samostatné pokoje Friedricha Kleina, Franze Kleina, Emmy Kleinové, pokoj barones Liesl a Emmy a pokoj pro lovce, k nimž přináležela knihovna, ze které se po čase stala kuřárna, kuchyň, pokoj pro služebnictvo, prostorná jídelna s dveřmi na dřevěnou pavlač, předsíň s toaletami. Přibyl ještě jeden podkrovní pokoj. Jägerhaus byl pojat jako ubytovací dům se třemi pokoji a kuchyní přístupnými z podélné chodby, ve kterém patrně bydlel správce myslivny a kde se ubytovávali turisté, náhodní hosté, ale také lovci při větších lovech. Duchovní rozměr této zásadní rekonstrukce představovalo modlitební místo s křížem a klekátkem zhotovené v lese v bezprostřední blízkosti myslivny, jak jinak než ze dřeva.

Nové prostory byly ještě v průběhu roku 1898 vybavovány nábytkem, ale nová myslivna již na sklonku srpna 1897 hostila první návštěvníky. Na Jägerhausu byl ubytován hajný Eduard Gabriel, který plnil roli správce myslivny. Když mělo myslivnu navštívit panstvo nebo ohlášení hosté, byly poslány Gabrielovi pokyny, co je vše potřeba nachystat, co nakoupit a uvařit. V červnu 1898 přibyla na myslivnu jako kuchařka a hospodyně Josefa (Pepi) Wilderová z Alojzova u Kolštejna. Byla přijata na doporučení z místa hospodyně u některé z měšťanských rodin v Brně a stala se stejně jako Gabriel na dlouhá léta neodmyslitelnou součástí života na Františkově myslivně. Stejně jako Gabriel byla Pepi instruována nadlesním Wenzowskym v případě, že byla očekávána návštěva či lovci. Tak např., když bylo 20. srpna 1900 očekáváno panstvo na lov jelena, obdržel Gabriel následující instrukci: „20. tohoto měsíce se bude konat lov na jelena na Jelením hřbetu. V neděli toho dne přijde na myslivnu větší počet lovců z Jagdhausu a přenocují tam. Zajistěte proto, aby pokoje byly vybaveny a připraveny odpovídajícím způsobem pro přenocování hostů. Pepi ať na pondělí k lovu připraví snídani, a sice pečeni z divočáka a knedlík, černou kávu pro asi 24 lidí. Pošlu Vám v neděli ráno dvě jelení kýty, ostatní potřebné ať Pepi nakoupí na náš účet. 3 dorty obstaráme zde my. Maso k večeři přinese v neděli pan baron Hubert Klein. 3 sudy piva Vám pošlou v neděli ráno z Jagdhausu. Zastřelte také 2 zajíce k snídani a 1 zajíce na nedělní večeři. Dovoz jídla zajistí pan Walisch a pošle Vám také hrnce k přípravě snídaně. Aperitiv zajistí také pan Walisch, výzdobu tabule vezměte z Jägerhausu. Zajistěte také čisté ubrusy.“

Není nám zřejmé, zda osazenstvo myslivny zůstávalo i přes zimu, nebo byla chata zazimována a personál odešel do Vízmberku či Vernířovic. Vzhledem k tomu, že se na myslivně držely i slepice a vedla sem z Vízmberku solidní cesta, je pravděpodobné, že Františkova myslivna byla obydlena celý rok.

Není jistě bez zajímavosti, že po překotných úpravách, přestavbách, modernizacích a rozšiřování byl organizační i stavební stav nastolený po roce 1897 shledán natolik uspokojivým, že přetrval po celou první polovinu 20. století až do doby, než bylo vízmberské panství Kleinům zkonfiskováno.
 

Literatura a prameny.
1) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Rodinný archiv Klein-Wisenbergů, karton č. 85, inv. č. 589.
2) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Rodinný archiv Klein-Wisenbergů, karton č. 85, inv. č. 593.
3) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Rodinný archiv Klein-Wisenbergů, karton č. 86, inv. č. 594.
4) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Velkostatek Vízmberk, karton č. 92, inv. č. 583.
5) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Velkostatek Vízmberk, mapa 400 - 402, inv. č. 1750.
6) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Velkostatek Vízmberk, mapa 405, inv. č. 1753.
7) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Velkostatek Vízmberk, kniha 800, inv. č. 1495.
8) ZA Opava pobočka Olomouc, fond Velkostatek Vízmberk, karton č. 202, inv. č. 914.

Das Leben auf dem Franzensjagdhaus in der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts

Zusammenfassung

                    Das Franzensjagdhaus liessen die Klein – die Inhaber der Herrschaft Wiesenberg in den Jahren 1864 und 1865 erbauen. Der Hauptinitiator des Baues war wahrscheinlich Franz II. Klein. Er trug die Baukostenmehrheit und das Jagdhaus liess auch ausstatten. Das neue Jagdhaus wurde auch mit seinem Name – als Franzensjagdhaus (Františkova myslivna) genannt. Mit der Finanzierung des Erbaues nahmen aber auch die anderen Inhaber der Herrschaft Wiesenberg, und zwar Albert, Friedrich und Marie Ulrich-Klein teil. Das Bau realisierten die Arbeiter von der Zöptauer Eisenwerke unter der Leitung des Zimmermeisters Franz Wolkmann. Laut des Bauhaushaltes in der Höhe 5477 Gulden und 74 Kreuzer wurde das Jagdhaus mit zwei Wohnzimmern, mit der Küche und mit dem Pferdestall erbaut. Die feierliche Eröffnung des Franzensjagdhauses kam am 6. September 1865 vor mit der Teilnahme der Mitglieder der Familie Klein, der Arbeiter und Beamten der Fortsverwaltung und der Bauarbeiter, die das Jagdhaus erbauten. Im Laufe September und Oktober 1865 besuchten das neue Kleinische Jagdhaus viele Vertreter von den Reihen der hiesigen Herrschaften, zwischen dennen Ulrich, Zierotin oder Tersch nicht fehlten.

übersetzt von Richard Jašš

Text článku z Podesní č. 15 ze září 2013 publikován s nejlaskavějším svolením jejího autora Richarda Jašše.

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.
Zprostředkovatelem ubytování na chatách ve svém vlastnictví jsou Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Více informací zde: https://alsol.cz/uvod/lesy/chaty