Střídání stráží                                                                                                          

Hrubý Jeseník, pobyty na chatě Velká Furmanka v předjaří let 1983 - 1985

                                             Motto:    

                                             Slyš, kde šumí staré jedle, zazní zřídka tichý úder.                                         

                                             Klepnutí je to, rytmický tlukot, broušení tomu 

                                             následuje... Teď to ztichlo, nyní to zní znovu...

 [1]   

     Na starých loveckých chatách v šumperském pohraničí jsem se nejednou setkal s odkazy, které nám tu zanechali naši němečtí předchůdci. Nejvíc jsem jich našel na chatě Furmance, pod vrcholem legendárního Vozky. Jedno měly tyto poznámky společné. Byla to potřeba vyznat se z nefalšované lásky. Nešlo o lásku k ženě, ale k Přírodě, které tu v předjarním období každoročně vládl tetřev hlušec.

     Dochované německé nápisy byly na prkenném ostění vstupní chodby chaty provedeny obyčejnou grafitovou tužkou. Díky tomu, že prkna byla hoblovaná, jsou texty dobře čitelné dodnes. Samotný rukopis byl pokaždé vyveden ozdobnou, kultivovanou formou, prozrazující mnohé o svém autorovi. Šlo tu vlastně o formy krasopisu, lze tedy říci, že pisatel je vyhotovil kaligraficky. Text byl ve všech případech opatřen podpisem autora. Tím byl pokaždé Dr. Kutschera.

     Jednalo se o kratinké poznámky napsané ještě pod vlivem čerstvých zážitků z tokaniště, jakých  se pisateli toho rána dostalo. Podnětem k tomuto vyznání mu  zřejmě bylo dokonalé okouzlení vlivem celkové atmosféry probouzejícího se dne prožitého v živých kulisách lesního divadla předjarní přírody. Postřehnout toto  zvlášní klima však není dáno každému. Svými smysly je dokáže vnímat pouze člověk, kterého změny nálad osobitého pralesního interiéru oslovují…

     Jedinečnost místa, jakým konkrétní tokaniště je, už samo o sobě představuje něco nenahraditelného. Propůjčuje tomuto zšeřelému prostředí neopakovatelné ovzduší intimity přírodního chrámu, které se navíc může vlivem počasí pokaždé v nepatrných odstínech měnit. Neexistují tedy dvě návštěvy tokaniště, které bychom mohli označit za totožné. Vždy se budou v detailech lišit.

     U myslivce se přitom dostaví těžko definovatelné pocity. Ty ho nutí, aby vnímal sebe sama i svoje okolí v celé jeho syrovosti a pravdivosti. Dlouhé minuty tu tráví v absolutním tichu spícího hvozdu ve tmě a bez hnutí. Pojednou přitom zjistí i to, že si teprve nyní povšiml pravidelného rytmu vlastního dechu. Posléze začíná chápat souvislosti mezi věcmi a jevy, kterých si za běžných okolností dosud nepovšiml. Tyto dojmy jsou  zcela oproštěny od sebemenší špetky lži a přetvářky. Zřejmě právě proto na citlivého jedince tolik působí…

     Naprosto originální forma rozjímání, nebo chcete-li meditace, člověka duševně očišťuje. V současné době, kdy se u nás hlušec již po několik desetiletí neloví, zbyly jeho obdivovatelům pouze nekrvavé lovy. To však nic nemění na faktu, že myslivci beze zbraně prožívají během lovu bez pušky stejné, ne-li hlubší emoce, jako jejich ozbrojení předchůdci. Je lhostejné, zda se současný neozbrojený lovec bude vracet z lesa na chatu s úspěšným videozáznamem, nebo bez něj.

     Už tím, že dnešní rozbřesk strávil v pohádkovém prostředí pralesa, zmocnil se toho nejcennějšího úlovku. Vždyť nejhodnotnější kořistí je pro něj to, že se  dnešního rána konečně oprostil od všech zbytečných každodenních starostí. Tyto těžkosti, kterými ho běžný život v civilizaci bohatě zahrnuje na každém kroku, ho dosud udržovaly ve stavu jakéhosi nepřetržitého neklidu a nejistoty.  

     A právě tato forma detoxikace duše je příčinou, která dnešního myslivce nutí, aby se na pár dní zřekl komfortu běžně dostupného v současných lidských sídlištích. Pohodlnost stávajícího bydlení, pro tentokrát vymění za pobyt povětšinou v provizoriu lovecké chaty, stojící často nedaleko hranice lesa.

     Odpověď na svoje otázky jsem našel v tom, že dokonalá meditace, jakou člověk může zažít  pouze v prostředí probouzejícího se horského hvozdu, je pro něj vlastně nástrojem k osvobození. Vnímavého jedince oprostí od všech zbytečností, které ho dosud svazovaly a činily z něho v průběhu dne prožitého v zajetí civilizace nesvobodnou bytost.

     Východiskem je bezpochyby návrat do nenarušené přírody původního netvárného lesního porostu. Toto řešení mohu doporučit každému, o koho se pokouší sklíčenost. Přestárlý les mu sice neposkytne útlum, jakého by se mu samozřejmě dostalo po požití uklidňujících léků, nalezne tu však duševní rovnováhu spojenou se všeobecným nadhledem a to je mnohem, mnohem více…

     Každého předjaří jsem vnímal všemi smysly, že prozatím spící nespoutaná divočina nám tady, v sousedství člověkem nenarušeného pralesa, už zakrátko nabídne neskutečný zážitek. Bude to nekontrolovatelná exploze všudypřítomných životních sil, které dosud dřímaly  ukryty  v nalitých pupenech keřů a dřevin těsně před jejich rozpukem. Všechno živé jako kdyby se už nemohlo dočkat, kdy nastane ono úžasné rašení a všeobecné probouzení k novému životu. Současně s tím příroda rozprostře svoji paletu nádherných svěžích barev, které po období zimy netrpělivě čekaly až na dobu, kdy už konečně budou moci vystřídat dosavadní vybledlé našedlé odstíny.

     Veškeré působivé předjarní dojmy našich německých předchůdců jsem si pak dal do souvislosti s vlastními prožitky ze zdejšího tokaniště hlušců v nedalekém Pingu. Následovalo něco neskutečného. Pojednou jsem totiž zažil to, čemu se snad říká osvícení. Postačilo, abych si v hlavě porovnal význam slov ozdobně napsaných obyčejnou tužkou na prkenném ostění vstupní chodby chaty Furmanky s okolní Přírodou. Bezděčně jsem si tím navodil pocit dokonalé harmonie a naprostého štěstí…

     Okolnosti, které nám život někdy tak štědře naděluje, nejsou mnohdy po duševní stránce k přežití. Tyto tlaky vyvolávají u depresivního člověka v kritických případech potřebu nastalou těžkou situaci rychle řešit. Ve zmatku a v záchvatu zoufalství se pak postižení snaží zbrkle vyhledat jakékoliv východisko, slibující okamžitý únik z neradostné reality. Namnoze pak končí v péči psychiatrů. Časem se každý z těchto nešťastníků stane závislým na pravidelném požívání léků, kterým říkáme psychofarmaka.

     Řešení takových problémů je přitom nasnadě a dostupné každému. Potřební ho mohou  najít v pravidelné prevenci, při níž se dostanou na pomezí snu a skutečnosti. Jedná se o únik z reálného světa do prostředí, které jim poskytne dokonalou relaxaci v člověkem dosud nenarušené přírodě. Věci a jevy tu na rozdíl od „pravd“, které nám ze všech stran nepřetržitě servírují média, stoprocentně skutečné a reálně platí. Ve světě nepravd a polopravd pouze tady mohou postižení lidé konečně najít vytouženou jistotu…

***

     Situace, která nastala na Šumpersku krátce po ukončení 2. světové války měla pochopitelně svoje specifika. Souvisela především s odsunem německého obyvatelstva, které tu za posledních několik staletí stihlo zapustit své kořeny.                                                                  

     Na úseku lesnictví, které do té doby poskytovalo obživu většině tohoto etnika, to byly změny hodně výrazné. Promítly se do všech oblastí, které s lesem souvisely, včetně myslivosti. Na hřebenech Hrubého Jeseníku, kde se do té doby namnoze pásl hovězí dobytek a ovce, dosavadní pastviny osiřely.

     Postupimská konference, která rozhodla o poválečném uspořádání Evropy, pochopitelně radikálně změnila i situaci v šumperském pohraničí. Rozsáhlá území ležící severně od hranic předmnichovské ČSR, která do té doby patřila Německu, se v důsledku uzavření mezinárodních dohod rázem ocitla v Polsku.

     Ne každý si dnes uvědomuje, že před vypuknutím poslední války to měli pytláci působící na dnešním Šumpersku mnohem jednodušší. Šlo o to, že jejich značná část přicházela do zmíněného regionu z tehdejšího Německa. To se tehdy rozkládalo po opačné straně státní hranice probíhající o něco severněji, nežli přibližně vede pomyslná čára spojující obec Staré Město pod Sněžníkem s městem Jeseník  a dále s obcemi Zlaté hory a Janov.

     Nájezdy pytláků tu mohly v lecčem připomínat situaci, která za oněch časů panovala na Šumavě. Podobnost problému obou regionů spočívala v tom, že citovaní ilegální lovci si tu počínali jako tzv. „pendleři“. Čas od času pronikali na naše pohraniční území, kde se v té době mluvilo převážně německy. Pytlačili tu a pak se s nelegálně získanou zvěřinou vraceli do své vlasti.

     Klíčovou změnu přinesl do tohoto regionu až konec války. Po odsunu německy mluvícího obyvatelstva zde nastalo jakési vakuum, které pochopitelně postihlo všechna odvětví zdejšího hospodářství. Zůstaneme-li u oboru lesnictví, pak je nabíledni, že kromě nedostatku lesních dělníků, způsobily tyto kardinální změny i nutnost obnovit lesnický personál. 

     Soustřeďme se nyní na jedinečnost, jakou bezpochyby hospodaření s tetřeví zvěří je. Náležitosti, s ním související byly po myslivecké stránce od nepaměti doménou těch nejzkušenějších lesníků, kteří tuto vzácnou zvěř znali. Bylo nezbytně nutné, aby se především opravdu důvěrně seznámili s konkrétním terénem, kde byla její tokaniště.

***

     K lesnímu závodu v Loučné nad Desnou jsem nastoupil dne 1. září 1975. Toto pracovní místo jsem získal zřejmě pouze proto, že o mně bylo známo, jak intenzivně se věnuji myslivosti. A to byla ona příslovečná voda na mlýn tehdejšího ředitele Jana Růžičky, která rozhodla o mém pracovním zařazení. Sotva jsem si do svého skromného bytečku v jedné ze zdejších starých budov osady Rejhotice stačil nastěhovat dovezené věci, dělal jsem všechno pro to, abych svého nového chlebodárce nezklamal.

     Ve zdejším regionu se po večerech začalo ozývat jelení troubení, takže jsem tehdy měl hodně napilno. Avšak na dlouhé přemýšlení moc času nezbývalo. Šlo mi především o to, abych se při lovu jelenů jakožto lovecký průvodce uvedl co nejlépe. Veškeré věci, které s myslivostí nesouvisely, musely jít stranou.                                                                  

     Moje aktivity se omezily pouze na práci technika polesí, kterou jsem tehdy vykonával a mimo ni jsem veškerý čas věnoval především seznámení s terénem. Vždyť jelení říje už byla na spadnutí a s ní i lovečtí hosté, kteří již takříkajíc čekali přede dveřmi.

     Velkou pomoc mi během těchto příprav poskytl můj tělnatý kolega Jindřich Bartel, zvaný Drobeček. Pokaždé jsem k němu jako spolujezdec přisedl na tandem jeho nezničitelného motocyklu Jawa 250, kterému jeho majitel říkal zásadně „pérák“.

***

     Jelení říje skončila a lovečtí hosté se rozjeli ke svým domovům. Pokud byli na lovu úspěšní, odvezli si s sebou k preparaci trofeje paroháčů, které tu ulovili.

     Moji fantazii však stále jitřila některá fakta, na něž jsem předtím v souvislosti s poznáváním nového působiště narazil. Kromě kamzičí zvěře to byla především přítomnost tetřeva hlušce a tetřívka obecného. Oba vzácné druhy ptačí fauny se zde v té době dosud vyskytovaly. Bohužel se u nich jednalo pouze o tak zvanou zbytkovou populaci. Nicméně doposud tu žily a byla možnost se s nimi setkat.  

     Tetřívek se za oněch časů vyskytoval v okolí holého vrcholu Velkého Máje, kde samozřejmě také tokal. Dalším jeho tokaništěm byl prostor v blízkosti vrcholu Břidličné.

     Musím přiznat, že můj zájem přece jen více přitahoval tetřev hlušec. Bylo to možná proto, že způsobem svého života i chováním v době toku mi připadal tajemnější, nežli jeho menší příbuzný. Provokovalo mne to a nevynechal jsem jedinou příležitost k tomu, abych se s ním blíže seznámil.  

     Záhy jsem zjistil, že mnohá místní pojmenování v regionu Hrubého Jeseníku upomínají na výskyt tetřeva. Vždyť přímo na severním výběžku Mravenečníku jste mohli ve vzdálenosti bezmála půldruhého kilometru pod jeho vrcholem najít Tetřeví chatu. Název s největší pravděpodobností upomíná na dobu, kdy se v blízkosti tohoto malého dřevěného objektu vyskytoval tento pták poměrně hojně.

     Hlušec mne svým zvláštním, utajeným způsobem existence ovlivnil natolik, že jsem se mu kromě vysoké zvěře věnoval nejčastěji. V předjarním období byl každoročně páteří mého mysliveckého života. Po informacích, které s ním souvisely, jsem pátral také u našich sousedů, na území bývalého Lesního závodu Janovice.

     Poměrně nedaleko tamější chaty Eustašky, ležící na východním úbočí Vysoké hole (1464 m n.m.), nalezneme v nadmořské výšce necelých 1300 m zbytky dávné stavby na kamenných základech. Za oněch časů tu byly veškeré objekty poblíž hranice lesa často zakládány metodou suchého zdění, tedy bez malty. Sloužily povětšinou pastýřům pečujícím ve vegetační době o svěřená stáda skotu. Zmíněným zůsobem tehdy byly vysoko v horách budovány prakticky všechny stavby. Nebylo při něm zapotřebí vody ani pojiva. Základy pod dřevěnou budovu   tvořily kameny naskládané na sucho, tedy bez malty. Tak tomu bylo u většiny podobných zdejších objektů starého data.

     Původně snad měla zmíněná konkrétní konstrukce plnit funkci přístřešku sloužícího zdejším pastevcům v nejvyšších polohách Hrubého Jeseníku. Později se stala loveckou chatou na  hranici dnešní NPR[2] Praděd. Nepatrné zbytky této zaniklé budovy nalezneme v kouzelném prostředí jesenického pralesa. Jedná se tu o tzv.  Tetřeví chatu (německy Auerhahnbaude). I tento název upomíná na výskyt tetřevů, kteří se tu v minulosti vyskytovali. Dá se předpokládat, že v tomto výjimečně romantickém místě na východním svahu, měli vzácní ptáci tokaniště, takže v době toku za nimi lovci pravděpodobně nemuseli nijak daleko chodit.

     Při shánění informací o tomto bájném ptáku myslivců jsem se však neomezoval pouze na bruntálskou stranu hlavního hřebene, ale pátral jsem i jinde.

     Masiv Kralického Sněžníku zahrnuje název Tetřeví hora (německy Schwarzberg, tedy Černá hora – 1251 m n.m.). Také toto místo nás upomíná na výskyt tetřeva hlušce.

***

     Místní názvy připomínající dávný, poměrně hojný výskyt tetřevů, nalezneme ve více lokalitách Hrubého Jeseníku.

     Na území bývalého Lesního závodu Jeseník se hlušec kdysi vyskytoval v oblasti Rejvízu, pod Malým Dědem, na Malém Klínu, pod Červenou horou a v prameništi Keprnického potoka.

     V oblasti dřívějšího Lesního závodu Karlovice, ležícího v povodí Bílé a Střední Opavy, existovalo ještě počátkem šedesátých let minulého století více tetřevích tokanišť. Ta postupně zanikla. Podobná situace nastala u sousedů této organizace.

     Poněkud bohatší na tetřevy byl ve srovnání s předešlým výskytištěm hlušců region někdejšího Lesního závodu Janovice. K jedné z nejlepších lokalit patřilo po této stránce okolí Eustachovy a Tetřeví chaty. Dařilo se jim také na Temné a pod Vysokou holí. Zmíněné zvěři se tu nejvíce vedlo v tzv. ochranném lese.

     Obvod bývalého Lesního závodu Loučná nad Desnou patřil ve spojitosti s tetřeví zvěří k nejbohatším. Kupříkladu ještě v roce 1966 vykazovala zmíněná  organizace při sčítání k 1. březnu stav 57 kusů tetřeví zvěře. Na dalších místech, se co do její početnosti, nacházely lesní závody Jeseník a Janovice. Šlo však pouze o údaje určené pro mysliveckou statistiku. Osobně jsem se přesvědčil o tom, že na každém ze dvou tradičních tokanišť, a to jak na východním úbočí Vozky, tak v blízkosti chaty Alfrédky tokali ještě v předjaří r. 1982 tři kohouti tetřeva hlušce.

     Je nesporně zajímavé, že v místech, kde se v současné době nachází horní nádrž PVE[3] Dlouhé Stráně se také vyskytovala teřeví zvěř. Během odlesňování této lokality prováděné v roce 1979 zde bylo nalezeno několik tetřevích hnízd se snůškou.

     Na Bahnech, což je nedaleko odtud, bylo odjakživa tokaniště tetřevů. Přitom nejbližší místo, této oblasti, kde naopak tokali menší příbuzní velkého kohouta, tedy tetřívci, bylo až na Velkém Máji (1386 m n.m.). V té souvislosti nás může hodně překvapit příhoda, která se v osmdesátých letech minulého století stala v době jelení říje mému příteli, Laďovi Pěnčíkovi. Ten v té době působil jako lovecký průvodce tehdejšího ministra vnitra. Soudruh ministr byl tehdy ubytován na chatě „Domeček“ v Koutech nad Desnou, kam za ním Laďa zajížděl. Ještě „zatepla“ mi vyprávěl příhodu, kterou s tímto hostem tenkrát zažil.

     Během ranní šoulačky v sedle mezi Mravenečníkem a vrcholem Dlouhé stráně se snažili přišoulat na dostřel k troubícímu jelenovi. Jednalo se o silného oboustranně korunového paroháče a oba lovci se nyní soustředili pouze na to, jak medailového vládce zdejšího říjiště ulovit. Pojednou však ve svém okolí zaregistrovali pohyb. Nešlo však o vysokou. Byla to liška, která nesla v mordě uloveného tetřívčího kohoutka. Oba tato událost vyvedla z míry natolik, že jelena nechali být a svoji pozornost nyní upřeli na rezavou kmotru aportující vzácný úlovek. Bystrouška je naštěstí nepostřehla, takže si oba vychutnali zážitek, který se nikomu nepovede prožít za život dvakrát. Obrovitému jelenovi tentokrát štěstí přálo, protože oba muži v zeleném mu pro toto ráno velkoryse udělili pardon…

***

     První čeští lesníci to v poválečném šumperském pohraničí, neměli ani zdaleka jednoduché. Jejich němečtí předchůdci byli v tomto období povětšinou již odsunuti a na spoustu věcí se  nebylo koho zeptat…

     Kupříkladu ve vztahu k tetřeví zvěři chyběly našim lesníkům, tedy jejich následovníkům, především zkušenosti a detailní znalost tokanišť. Ty jsou v této souvislosti pro dosažení loveckého úspěchu klíčové a nelze je ničím nahradit.

     Východiskem z této komplikované situace může být pouze poctivá snaha nového personálu získat zmíněné informace na vlastní pěst. Jedním z takových horlivých lidí byl i můj kolega Jiří Růžička. Sám nastoupil do šumperského pohraničí r. 1959 na pozici technika polesí Kouty u tehdejšího Lesního závodu v Loučné nad Desnou.

     Osud tomu chtěl, že se mne r. 1980, tedy po více nežli dvaceti letech od svého nástupu ujal, aby mne v praxi naučil, jak se přiskakuje k tokajícímu tetřevovi. Tyto praktické dovednosti jsem se od něj snažil získat během svých opakovaných pobytů na Velké Furmance. Při této příležitosti jsme samozřejmě často zabrousili i do okolí chaty Vilibaldky.

***

     Jiří byl počátkem května 1963, tedy necelé čtyři roky po svém nástupu, pověřen, aby doprovázel na lov tetřeva Oldřicha Küchlera, který byl významným loveckým hostem. Působil v té době jakožto vedoucí odboru tehdejšího ONV v Šumperku a mimo to byl členem redakční rady časopisu Myslivost.

     Novopečený lovecký průvodce se snažil od svých kolegů na polesí Kouty získat v souvislosti s tetřevy maximum informací, ale nepochodil. Jeho spolupracovníci neměli o tuto problematiku zájem. Nakonec mu nezbylo, než aby si poradil sám. Měli s hostem přespat na Dědově chatě, odkud to na tokaniště již nebylo daleko.

     Průvodce vyrazil na zmíněnou chatu snad čtrnáct dní před termínem lovu, aby se s tímto objektem nejprve seznámil. Jeho hlavním úkolem však bylo obeznat hlušce, kterého tu měli už zanedlouho lovit. Nejdříve musel překonat necelých deset kilometrů údolím Divoké Desné. Když z údolí zmíněné říčky odbočil do Divokého dolu a přešel přes rozvodněný potok, našel tu uhynulou kamzici. Nožem jí oddělil hlavu od trupu a podél bystřiny pak pokračoval ve výstupu k chatě.

     Nakonec dosáhl cíle své cesty. Lovecká bouda byla nevlídná, protože od poslední jelení říje  v ní nikdo nebydlel. Aby si v ní mohl zatopit, použil na podpal zbytek Karpatské hořké, která tu zůstala v nedopité láhvi po podzimní návštěvě lovců v minulém roce. Všude bylo hodně sněhu. Vyšel před chatu a hlavu kamzice odložil do její blízkosti.

     V noci si musel odskočit před chatu na malou. Na kamzičí hlavu odloženou do sněhu si uprostřed noci samozřejmě nevzpomněl a tak se stalo, že se pojednou tohoto „strašidla“ pořádně vylekal. Světlo kapesní svítilny během zmíněné minivycházky dopadlo na hlavu kamzice a Jiřího tento nečekaný výjev vyděsil.

     Ráno však přineslo úspěch. Na tokaništi poblíž chaty obeznal tokajícího tetřeva, s nímž tu byli ještě další dva hlušci. Cestou nazpět k Dědově chatě zapichoval do sněhu smrkové zálomky, aby mu při pozdějším lovu usnadnily orientaci v terénu.

     Jakmile se vrátil nazpět do kanceláře polesí , bez meškání odtud zavolal řediteli Janu Růžičkovi, aby mu o svém pobytu podal zprávu. Šéf byl pochopitelně velmi zvědavý na podrobnosti. Jiřímu nezbylo, nežli použít jízdní kolo, aby se dostavil na direkci co nejdříve. Zakrátko si výlet na chatu zopakoval před termínem lovu ještě jednou, tentokrát opět sám.

     A byl tu 14. květen, předposlední den doby lovu. Se svěřeným loveckým hostem vyrazili na chatu pěšky. Nimrod naštěstí nebyl starý a těšil se dobré fyzické kondici, takže výstup zvládl bez potíží. Dalšího dne se za rozbřesku přiblížili k tokajícímu kohoutovi, který byl z přítomné trojice hlušců největší. Po kratinké dohodě zůstal Jiří stát na místě, odkud tetřeva zahlédli a lovec už přiskakoval na dostřel ke kohoutovi sám.

     Ranní lov ukončil úspěšný výstřel hostovy brokovnice. Uloveného tetřeva uvázal průvodce za stojáky ke svému batohu. Po celou dobu sestupu Divokým dolem ho pak ulovený hlušec svým mohutným klovcem „kloval“ pod koleno.    

***

     Ale stávaly se i jiné příběhy. Podařilo se mi  kupříkladu zaznamenat vyprávění Ing. Františka Procházky, který se jakožto pedagog v předjaří r. 1959 zúčastnil zalesnění kalamitních holin v údolí Anenské hory na stejnojmenném polesí. Tehdy tu působil v roli jednoho z vedoucích brigády Lesnického učiliště Brno Veveří. Pouhých několik dní před koncem doby lovu tetřeva hlušce, konkrétně 11. května 1959, dostal od Jana Růžičky, ředitele lesního závodu, povolenku k lovu. Umožňovala mu legální ulovení zmíněného bájného ptáka myslivců.

     Nemeškal ani chvilku a uchopil tuto jedinečnou příležitost za pačesy. Na motocyklu se vydal na dalekou cestu až do Brna, na hrad Veveří, kde tehdy bydlel. To vše jen proto, aby si přivezl svoji osvědčenou brokovou kozlici Hubertus Suhl, ráže 12/70 a příslušné náboje.

     Po návratu se ho ujal lesník Zdeněk Kmínek a hned se vydali k chatě Rudolfce, která se krčí poblíž vrcholu s názvem Černá Stráň (1237 m n.m.). Za oněch časů tu bylo dobré tokaniště hlušců. Trasa vedoucí od chaty až ke stromu, na němž kohout denně hřadoval, byla pro snazší orientaci za snížené viditelnosti předem vyznačena bílými papírovými lístečky připevněnými na kmeny stromů. Lov byl připraven pro jakéhosi významného hosta, který se však na poslední chvíli omluvil, že lovit hlušce tentokrát nepřijede.

     Dnes již dávno zaniklé tokaniště se nacházelo na rovince nad chatou, v den lovu však bylo zalámáno vyvrácenými stromy. Náš ozbrojený pedagog se tu v roli loveckého hosta dostal k tokajícímu tetřevovi přiskakováním až na vzdálenost, která představovala hranici brokového dostřelu. Zmíněné podmínky mu totiž jinou šanci k výstřelu nedávaly.

     Tokajícího hlušce zahlédl pouze v proluce mezi větvemi ležících vývratů a jedinou možnost k výstřelu mu poskytoval dosti krkolomný střelecký postoj. Touto střeleckou pozicí byl vlastně polodřep. Kohout po ráně spadl na zem, ale bylo zřejmé, že se usilovně pokouší z místa uniknout. Duchapřítomný lesník k němu vyběhl a ze všech sil se mu pokusil v úniku zabránit. Hodil na něj svůj hubertus a pak ho usmrtil zapeřením. Při podrobné prohlídce úlovku se zjistilo, že hlušec byl zasažen pouhými dvěma broky.

     Jeden z nich tetřeva pouze škrábl po lebce, další mu přerazil křídlo. Kohout byl tedy křídlovaný. Lesník na zasaženého tetřeva skočil a tím ho pro střelce zachránil. Bylo to dne 15. května 1959 - poslední den doby lovu…

***

      Lov tetřeva byl pokaždé spojen s pobytem na lovecké chatě. Ta se samozřejmě musela nacházet v blízkosti tokaniště. Stejná zásada platila u všech budov tohoto druhu, ať už se jednalo o menší lovecké sruby, nebo o větší, členitý objekt, jakým byla kupříkladu Františkova myslivna. Ta svým rozsahem a architektonickým řešením připomínala spíše dřevěný lovecký zámeček. Lovečtí hosté, toužící ulovit tokajícího hlušce, odsud chodili za velkým kohoutem až na podmáčenou lokalitu „Na Bahnech“, kde bylo tokaniště. Museli tedy po hřebenovém chodníku směřujícím k Vřesníku (1342 m n.m.) ujít pěšky necelé dva kilometry.  

     Tetřevi za oněch časů tokávali nedaleko zmíněného chodníku v místech, kde pramení potok Jezerná. Ten ze svého prameniště vytéká k severu, aby se posléze stal levostranným přítokem Divoké Desné.

     Lovci, usilující o ulovení velkého ptáka, kteří pro změnu bydleli na chatě Jezerná, měli k lovu podstatně lepší podmínky. Lovecký srub tu stojí poblíž jednoho z přítoků říčky Merty. Zdejší potůček odvádí své vody k jihu.

     Ve srovnání s hosty ubytovanými ve Františkově myslivně, to měli nimrodi ubytovaní ve zdejší chatičce na zmíněné tokaniště mnohem blíže. Stačilo jim opustit tento lovecký příbytek a vkročit mezi válcové kmeny letitých smrků, stojících v jejím bezprostředním sousedství. Pak vystoupali touto svatyní tvořenou přestárlým porostem proti svahu necelý kilometr a byli na místě.

     V šedesátých letech minulého století byli v tokaništi „Na Bahnech“ prokazatelně uloveni dva kohouti.

***

     Každý, kdo se vydal za tokajícím tetřevem, ať už s puškou, mikrofonem, kamerou či s fotoaparátem, mi jistě dá za pravdu. Jde o okouzlení spojené s poslechem počáteční fáze toku velkého kohouta. V této etapě jako kdyby tento tajemný pěvec řešil dilema, zda vůbec má či nemá začít tokat.

     Děje se to v době následující krátce po jeho probuzení, kterému předcházejí hlasy sýců rousných. Těm v této rané fázi dne končí jejich „noční směna“. Jakmile umlkne poslední sýc, můžeme v temném lese při troše štěstí zaslechnout nepatrné zvuky, připomínající klepání dřevěných hůlek o sebe.

     Pro člověka, který tyto nepatrné hlasové projevy tetřeva slyší poprvé, není snadné si uvědomit, co vlastně slyší… Může přitom nabýt dojmu, že se stal obětí sluchové halucinace. A to je právě ona nepopsatelná fáze prožívání tajemna. Nevíme totiž, zda tento zhruba pětikilový pták, hřadující v koruně stromu, právě „počítá“, nebo zda slyšíme pouze náhodné zvuky vyvolané větrem.

     Tetřev pak zmlkne a následuje snad několikaminutová pauza, během níž ho vůbec nezaslechneme. Pokud vydržíme stát na místě a tuto fázi dráždivé nejistoty, které nás hlušec podrobil, překonáme, máme šanci na úspěch.

     Jsme-li v dostatečné blízkosti stromu na němž kohout přečkal noc, dostaneme zakrátko šanci jeho pukání sluchem znovu rozeznat. Zmíněný první verš jeho svatební písně nyní zní zdánlivě stydlivě. Ranní pěvec pralesa však k němu už zakrátko přidá trylek, což je vlastně zrychlené pukání tvořící krátkou sérii. Jde o řadu stejných zvuků přecházející do poměrně daleko slyšitelného výlusku. Bezprostředně po něm následuje takzvané broušení, které celou sloku uzavírá.     

     Vystřídají ho další sloky, zpočátku od sebe oddělené delšími intervaly, jako by se náš pralesní umělec nyní poněkud styděl. Pauzy mezi slokami se zakrátko postupně vytrácejí a konečně tu máme pravidelný tok…

     K těmto nepatrným tajemným zvukům se zakrátko přidá jásavý koncert lindušek horských. Tito drobouncí zpěváčci se nesmírně se radují z toho, že se právě probudili do nového dne…

 

     Neznám silnější myslivecký zážitek, nežli je ten, který mi každého roku na přelomu dubna a května dopřával záhadný černý rytíř, bohatýr horských hvozdů Hrubého Jeseníku…



[1] Český překlad německého nápisu na prkenném ostění vstupní chodby chaty Velké Furmanky, datovaný dne 30.dubna 1933, jehož autorem je Dr. Kutschera

[2] Národní přírodní rezervace

[3] Přečerpávací vodní elektrárna

 

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.

Zprostředkovatelem ubytování na chatách ve svém vlastnictví jsou Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Více informací zde: https://alsol.cz/…aty